Již celá staletí se tato šunka těší nemalé oblibě. Centrum její výroby bylo a dosud stále je v Langhiranu, nedaleko Parmy.
Stejně jako šunka serrano prochází i parmská šunka dlouhodobým zráním. Nejdříve se kýty důkladně prosolí a uloží asi na týden do chladnice. Po druhé fázi solení – asi po 2–3 týdnech – vytahuje sůl a chlad z masa tekutinu, proces je pro konzervaci velmi důležitý. Potom se kýty válcují, aby sůl pronikla co nejhlouběji dovnitř masa. Po následné klidové fázi a po omytí vlažnou vodou začíná vlastní proces sušení. Po několika měsících se šunky potírají pastou ze sádla, rýžové moučky a pepře, aby byly chráněny před přílišným vysoušením a ztvrdnutím. Na zbývajících 12 měsíců se šunky zavěsí do velkých hal, kde je jen omezený přístup vzduchu a nízká teplota. Potom jsou konečně připraveny ke konzumaci.
Parmskou šunku můžeme podávat různým způsobem: s bílým chlebem nebo s pečivem, s čerstvými fíky nebo na míse s dalšími druhy salámů a uzenin. Zásadně důležité je krájet tuto šunku na co nejtenčí plátky, protože jen tak se plně uvolní její aroma.
Ještě oblíbenější než parmská šunka je mezi labužníky prosciutto di San Daniele, která pochází z provincie Friuli a vyznačuje se lehce nasládlou chutí. Nezaměnitelné aroma při zrání dodává této šunce zvláštní klimatická směs z horského vzduchu a slaného mořského větru.
Maso se nakládá pouze krátce, asi na 16 dní, potom se stlačuje do charakteristického mandolínového tvaru. Tuk z masa se přitom rozděluje po celé šunce a zároveň se vytlačí zbývající vlhkost. Než se dostane do obchodní sítě, zraje sandanielská šunka nejméně 12 měsíců.
